Inhalediving – nejen sport, ale i návrat k přírodě
Tajíš dech a čekáš! Těch několik desítek sekund se zdá být nekonečnou dobou. V duchu přemlouváš hejno zlatavých chrochtalů, aby se konečně natočilo podle tvých přestav. Pak v okamžiku stiskneš spoušť, kopneš do ploutví a necháš se několik posledních metrů takřka bez pohybu vynést vztlakem zpět na hladinu. Na displeji fotopřístroje okamžitě kontroluješ výsledek svého snažení.
Tentokrát jsem však pod vodou opět s láhví na zádech. Patřím zase mezi „bublinkáře“. Dlouhé freediverové ploutve zůstaly na palubě lodi. Mám výčitky, na lodi jsou někteří z mých bývalých kurzistů a já porušuji snad všechna bezpečnostní pravidla potápění, která jsem jim předtím vtloukal do hlavy. Pod hladinou na korálových útesech v okolí egyptské Hurghady se potápím sám, bez parťáka! Omluvou je mi, že zkouším nový digitál Olympus C-5060. V kombinaci s polykarbonátovým pouzdrem PT-020 je to optimální sestava pro fotografování pod vodou na nádech. Vodotěsnost do čtyřiceti metrů, poměrně jednoduché mechanické ovládání. Foťák takřka přímo do ruky! Na lodi už si zvykli na bláznivého Čecha, který leze do vody sám. „My buddy is Allah, “reaguji vždy na dotazy některých místních průvodců, kde mám svého buddyho. Je období islámského ramadánu a egyptská posádka mě považuje za rouhače. Nikoho ze svých přátel však nechci s kamerou zdržovat. Jsme tu jen na pár dnů a každý si chce užít korálových zahrad po svém. Pokaždé čekám, až všichni pasažéři zmizí pod hladinou. Pak vyrážím většinou na opačnou stranu, kde nikoho nepotkám. Nepěstuji turistiku po útesech, často mi stačí pár čtverečných metrů. Opatrně zalehnu do písku, abych nic kolem nepoškodil a čekám. Snažím se fotografovat detaily, říkám, že fotím tváře ryb. Tak, jak je příliš neznáme. Jsem přesvědčen, že detail pak nutí diváka o snímku a živočichu na něm více přemýšlet.
S automatikou mezi zuby, ve chvílích, kdy se rozhlížím po okolí, přemítám, o co jednodušší je tento způsob oproti fotografování pod vodou na nádech. A tak si to zase jednou pořádně vychutnávám. Vždyť s přístrojem se už vlastně potápím jen s klienty v kurzech. Jinak jsem láhve se vzduchem pověsil na hřebík. Pod vodou nechci lámat žádné rekordy, zvolil jsem takříkajíc rekreační kompromis mezi sportovním freedivingem a nezřídka tolik zatracovaným spearfishingem. Na nádech se nepotápím hlouběji než maximálně do dvaceti metrů, smrtící harpunu nahrazuji již zmíněným digitálním fotopřístrojem. Můj irský kamarád, který se mě už delší dobu snaží nepříliš úspěšně naučit svému rodného jazyku, mé počínání pod vodou před časem označil anglickým pojmem – inhalediving (nádechové potápění). Mně se to zalíbilo!
Postupně pronikám do většiny tajů nového digitálu. Jeho ovládání trénuji i v naprosté tmě hotelové koupelny. Každé tlačítko nového „futrálu“ se snažím dostat do podvědomí. Pod vodou mám vyměřeny na snímek necelé tři minuty. I tak se člověk dole občas zapomene a s hrůzou pak při cestě k hladině odpočítává nekonečné chvíle, které jej dělí od osvobozujícího výdechu. Většina přátel mě přesvědčuje, že tudy cesta k dobré fotografii nevede. Podvodní záběry chtějí svůj čas a přípravu. A ne aby se prý fotograf dusil někde při dně. Připouštím, je to možné. Pro mě je inhalediving v době celosvětové exploze přístrojového potápění návratem nejen k potápění jako sportovní disciplíně, ale i zpět k samotné přírodě. Za sedm dnů potápění v Egyptě jsem „ulovil“ asi 600 snímků. Tentokrát vzhledem ke zkouškám nového fotopřístroje je většina „zmáčknuta“ s lahví na zádech. Domů jsem přivezl 160 fotek a snad jen 20 z nich podle mého za něco stojí!
Co to znamená inhalediving
Tisknu několikrát za sebou spoušť. Levou rukou se přidržuji ve skalní rozsedlině. proud se mnou nečekaně silně cloumá. Ruku s pouzdrem fotopřístroje sunu stále hlouběji do otvoru ve skále, kde zatím nehybně odpočívá ropušnice (Scorpena porcus). Dokonalé mimikry ji dělají téměř neviditelnou. Potřeba nadechnout se mě nutí k návratu k hladině. Počítač signalizuje teplotu vody 24 C. Začínám tušit, že jsem si několikrát zadělal na pořádný malér. Přecenil jsem jindy horké chorvatské léto. Místo dlouhého neoprénu jsem si k freedivingovým ploutvím přibalil pouze lehkou vestu a neoprénové ponožky. Znovu se nadechuji a jdu pod hladinu. Asi po osmi metrech proplouvám termoklinálou a dává se do mě strašlivá zima. Okamžitě se obracím. Na hladině si na displeji prohlížím snímky.
Je vůbec možné dobře fotit či filmovat pod vodou pouze na nádech? „Kvalitní záběr musíš pod vodou vyležet a bez lahví je to takřka nemožné,“ domnívá se Jiří Hruška, současný šéf UDI – ČR a autor videosnímku o Bali, kterým se prezentoval na jednom z brněnských veletrhů cestovního ruchu. Názory přátel se však liší. Jiný má bývalý trenér české spearfishingové reprezentace Dan Hofman. Poukazuje na videokazetu L’Aspetto con Stefano Bellani italské špičky v lovu ryb harpunou. „Záběry pod vodou se na kazetu natáčely na nádech a v hloubkách dokonce okolo třiceti metrů. S přístrojem by totiž ryby plašili,“ tvrdí Dan Hofman. Berme si proto klidně pod vodu foťáky a kamery (samozřejmě v kvalitních vodotěsných pouzdrech). Bez ohledu na počáteční výsledky! Nehrajme si na namakané freedivery padající podél lana do závratných hlubin ani na lovce střílející ryby harpunou. Spokojme se zpočátku se skromnými zachycenými okamžiky z hloubek do deseti metrů (tam je také na co se dívat). Od obou zmíněných nádechových disciplín však s povděkem přijměme nejen prověřené tréninkové prvky, ale i propracovaná bezpečnostní pravidla.
HLEDÁNÍ POKORY
Asi v sedmi metrech dosedám na kámen. Rozhlížím se kolem sebe. Ryby v mém okolí ztrácejí rychle ostych. Připlouvají do mé bezprostřední blízkosti. Ty nejdrzejší z nich se začínají mezi sebou dokonce prát o moji loupající se spálenou kůži na předloktí. Dokonale zapadám do jejich světa. S vnitřním nadšením si to všechno užívám. Počítač na zápěstí mě upozorňuje, že končí druhá minuta mého pobytu pod hladinou. Pozvolna se odpoutávám od kamene. Moji „čističi“ se nevzdalují ne na víc než půl metru. Stoupám k hladině. V té chvíli na jedné ze skalních říms spatřím osamělého kraba (Cancer pagurus). Kopnu do ploutví a prudce se vynořuji. Rozdýchávám se a kontroluji pouzdro přístroje. Odhadem nastavuji expozici a znovu jdu pod vodu. Mám štěstí: je stále na svém místě. Pomalu se k němu blížím s objektivem. Očekávám, že se dá na ústup. Omyl! Krab nečekaně útočí na okraj objektivu. Klepeto zatíná do jeho kovového okraje. Tisknu spoušť. Teprve po té se dává krabí hrdina na ústup. Objektivem sleduji jeho pohyb po skalní římse a opět mačkám spoušť. Okolí na displeji zůstává máznuté, vyplašený klepetáč vychází naštěstí ostře.
Nádechové potápění je návratem zpět k přírodě. Zkusme jednou přístrojovou výstroj nechat doma. Staňme se pod vodou tichými a pokornými obdivovateli. Lahví se vzduchem se pochopitelně jako instruktor přístrojového potápění vzdát zcela nemohu. Využívám však každé volné chvíle, abych pod vodou mohl prožívat skutečnou volnost. Kombinace dlouhých ploutví s mořským kajakem, jako ideálním dopravním prostředkem na nejrůznější lokality, pak skýtá nejen dokonalé sepětí s přírodou, ale často i nemalé sportovní výkony.
Pozor! Trénink nádechového potápění by neměl být v žádném případě pro zájemce jen jakýmsi východiskem z nouze ve snaze co nejdéle prodloužit svůj pobyt pod hladinou (kdy nemám ani základní kurz přístrojového potápěče a zatím po něm jen mlsně pošilhávám). K nádechovému potápění by se měl člověk propracovat právě naopak, od přístrojového potápěče s bohatými zkušenostmi, kterého už jednoduše nebaví se po pláži tahat s těžkými láhvemi.
text a foto Jiří Čada
Foto: Víťa Němec
Článek autora, Časopis Potápění
